OPUS MUSICUM 1/2022: Vynikající nahrávka houslových sonát Suchoně a Pendereckého

Hevhetia je pozoruhodný label s více než dvacetiletou tradicí sídlící v Košicích. Pro každého, kdo má dojem, že tuší, co se v současné hudbě děje, přináší smutnou zprávu; je toho tolik, že život jednoho posluchače je na to skoro jistě příliš krátký. Na první pohled do průřezu dvacetiletou historií by se zdálo, že se jedná o vydavatelství převážně jazzové hudby. Jenomže, co v něm potom dělají nahrávky Bachových Goldbergových variací, remaků renesančních kompozic Václava Szamotulského, realizace Lutoslawského Tanečních preludií nebo Pendereckého sonáty? Prostým aritmetickým průměrem vychází v Hevhetii více než jedno album měsíčně. Jedině tak lze totiž vysvětlit přes 28 alb vydaných v historii tohoto nevyčerpatelného podniku, za kterým stojí Ján Sudzina. Mezi ně se v loňském roce zařadilo CD Suchoň, Penderecki - Sonatas for Violin and Piano. Jeho protagonistou je Československé komorní duo, které vzniklo geograficky přesně uprostřed, tedy na Moravě. Houslista Pavel Burdych a klavíristka Zuzana Berešová se sešli v roce 2004 na JAMU v Brně a od té doby společně provádějí hudbu českých a slovenských skladatelů 19. až 21. století na světových pódiích od Brazílie po Čínu.

Na nejnovější album zařadili dvě kompozice, které od sebe dělí zhruba 70 let a hranice dvou států: Suchoňovu Sonátu As dur, op. 1 ESD 45 z roku 1930 a Sonátu č. 2 pro housle a klavír z roku 1999 vloni zesnulého Krzysztofa Pendereckého. Penderecki sice není ani český, ani slovenský skladatel, zato Suchoň je díky svému studiu u Vítězslava Nováka hned československý skladatel. Co mají tedy oba komponisté společného a proč se vůbec scházejí na jednom disku?

Jejich hudba je především překvapivě blízká. Oba skladatelé pocházejí z širšího, obtížně definovatelného středoevropského prostoru a jejich díla jsou jakýmsi vzájemným zrcadlovým odrazem. Spojuje je expresivita a naléhavost typická pro pozdní romantismus. Zatímco Suchoň je bratislavský student ve svých dvaadvaceti letech na cestě k vlastnímu stylu. Penderecki už má okolo roku 2000 za sebou radikální výboje v oblasti Nové hudby a vrací se k univerzálnější a nadčasové poloze zakotvené v tradici. Obě sonáty tak krásně a naprosto nekonfliktně spočívají vedle sebe a jsou výmluvným komentářem k prchavé iluzi pokroku v hudbě 20. století.

Nyní k nahrávce samotné: stručně řečeno, je výborná. Interpreti dávají hudbě přesně to, co potřebuje, ani o špetku navíc. Nepřepínají zbytečně expresivitu výrazu, "nedojí" z hudby za každou cenu emoce ani tam, kde k tomu sama vybízí. Už vůbec se pak nesnaží oslnit rychlostí temp, rozkolísanou agogikou či samoúčelnou exhibicí techniky. Jejich nahrávka slouží zkomponované hudbě tak, jak by ve 20. letech 21. století měla: představuje uměřený, přesto však intenzivní přednes sonát spojených s moderní romantickou tradicí středoevropské hudby - to znamená s nepatrným tušením folklorismu na pozadí.

Na nahrávce oceňuji její přirozené a samozřejmé provedení od obou interpretů, velmi mi vyhovuje mix obou nástrojů, ve kterém jako by mírně převažoval klavír (stejně jako ve skutečnosti). Z nahrávky mám skutečně plnohodnotný dojem dua, ne houslí s doprovodem klavíru, jak bývají občas sonáty mylně chápány. Technická kvalita zvukového obrazu je výborná - skutečně jsem si ho vychutnal.

Nevím vlastně, koho pochválit více: zda Hevhetii za odvahu vyprodukovat nahrávku pohříchu málo hraného Eugena Suchoně, nebo Pavla Burdycha se Zuzanou Berešovou za vkusné, relativně střídmé, ale přesto silné provedení obou sonát V každém případě musíme všem poděkovat za rozhodnutí propagovat českou a slovenskou hudbu vyrůstající z romantické tradice na vysoké mezinárodní úrovni.

Martin FLAŠAR